(4. neděle v mezidobí, cyklus C; 1 Kor 12,31-13,13; evangelium Lk 4,21-30)

V dnešním druhém čtení, jedné z nejkrásnějších pasáží Nového zákona, opěvuje apoštol Pavel křesťanskou lásku. Říká, že je nejdůležitějším prvkem křesťanského života, „vzácnější cestou“, než jsou všechny ostatní, protože všem ostatním prvkům křesťanského života dává jejich hodnotu: bez lásky je modlitba jen odříkávání prázdných slov, bez lásky je účast na mši chvilka mrznutí v nevytopeném kostele, bez lásky je ničím vnějškové dodržování přikázání, bez lásky je ničím veškerá askeze, veškerá dobročinnost, bez lásky je ničím znalost katechismu i doktorát teologie. Dokonce kdybychom měli moc konat zázraky, tato moc by nebyla ničím, kdybychom neměli křesťanskou lásku.

Co ale vlastně láska je – a co není? Naši představu o tom, co je láska, naneštěstí formují spíše romantické filmy a červená knihovna než Slovo Boží. A snad dokonce i nenávist je skutečné křesťanské lásce bližší než to, co se jako láska označuje v romantických filmech a sentimentálních románech. Co tedy skutečně je křesťanská láska?

Podle klasické filosofické definice, která pochází už od Aristotela, milovat znamená přát druhému dobro. Nenávidět analogicky znamená přát někomu zlo. Zcela neromantická a zdánlivě banální formulace, která však má hluboký smysl a pomůže nám zbavit se mnoha iluzí.

Kdo je ten druhý? Koho miluje křesťanská láska, Boha nebo bližního? Oba. Láska k Bohu je základ, láska k bližnímu nevyhnutelný důsledek. Můžeme mít různé důvody své bližní milovat, zdaleka nejzávažnější důvod k lásce je však to, že je miluje Bůh. Kdybychom viděli ve svých bližních duše vykoupené Kristovou Krví, jak bychom je mohli nenávidět? Bereme-li vážně Kristova slova, že „cokoli jsme udělali pro jednoho z Jeho nejposlednějších bratří, udělali jsme pro Něho“ (Mt 25,40), jak bychom mohli bližnímu přát něco zlého?

Křesťanská láska nespočívá ve skutcích, ale ve vnitřním postoji – a ten přetéká do našeho vnějšího jednání. Vnitřní postoj je však stále nejdůležitější, mnohem důležitější než skutky, kterými se projevuje navenek. Vždyť i sám sv. Pavel říká: kdybych rozdal na almužnách všechno, co mám, kdybych se za bližního nechal upálit, ale bez lásky, bylo by to k ničemu.

Celý svět právem obdivuje skutky Matky Terezy, která odešla do Indie, aby pečovala o malomocné. Celý svět právem obdivuje hrdinství sv. Maxmiliána Kolbeho, který se v nacistickém koncentračním táboře dobrovolně nabídl, aby byl popraven místo jednoho ze svých spoluvězňů. Ale podle slov svatého Pavla ani tyto skutky nejsou ničím v porovnání s  vnitřním postojem těch, kteří je vykonali. Málokdo z nás je povolán k tomu, aby jel do Indie pečovat o malomocné, ale všichni jsme povoláni k tomu, abychom hleděli na své bližní stejnýma očima – a podle toho s nimi v různých životních situacích jednali. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom si tento postoj lásky k bližnímu systematicky pěstovali. A vnější skutky – od modlitby po almužnu a všechny možné skutky milosrdenství – mají být přirozeným důsledkem vnitřního postoje lásky. Jinak nejsou nic.

Křesťanská láska je úkon vůle. Je to volba, je to rozhodnutí. Rozhodnutí, které je někdy těžké, náročné, bolestivé, kterého jsme schopni jen s nejvyšším vypětím vůle – a někdy ani tehdy ne. Je sice přirozené a dobré, pokud je láska spojena s city, s emocemi, ale v žádném případě to není nutné. Dokonalou křesťanskou láskou mohu milovat i člověka, který je mi citově zcela lhostejný, nebo dokonce nesympatický. A naopak – mnohdy ti, kteří se nechávají vést citem sympatie, svým bližním nesmírně škodí. Manželská nevěra má mnohdy základ v nejupřímnější citové lásce. Přesto si její aktéři navzájem nepřejí dobro, ale zlo – hřích –, a tak se vlastně nevědomky nenávidí a klamou sebe samotné, protože si myslí, že jejich nenávist je láskou.

A co křesťanská láska druhému přeje? Dobro.

Pokud jde o lásku k Bohu, je to zdánlivě jednoduché. Bohu žádné dobro prokázat nelze, Bůh je Dobro Samo, je nekonečně blažený Svou Podstatou a my na tom nic nezměníme. I toto nezbytné dobro však Bohu můžeme přát: sjednocovat se v lásce s Láskou, kterou Bůh nekonečně miluje Sám Sebe. Navenek se tato láska projevuje tak, že toužíme po Boží Slávě.

S dobrem bližního je to složitější. Dobro bližního nemusí být nutně to, co si bližní přeje, ani to, co je pro něho příjemné. Křesťanská láska není pohádková zlatá rybka, která plní přání. Bůh, který nás nekonečně miluje, nás zahrnuje tím, co je pro nás nejlepší – a to velmi často bývá pravý opak toho, co bychom si přáli a co bychom si pro sebe vybrali sami. Také Kristus v dnešním evangeliu odmítl přání Svých příbuzných, aby v Nazaretě vykonal zázraky a uzdravil nemocné. A Jeho příbuzní Ho za toto odmítnutí chtěli zabít.

Také naše láska se často neprojevuje tím, co svým bližním dáme, ale tím, co jim odepřeme. Křesťanská láska někdy musí být i tvrdá a nelítostná, pokud to je pro bližního dobré. Taková byla láska svaté Moniky, která – právě proto, že ho milovala – vykázala svého syna Augustina z domu, když se v mládí nechal svést manichejskou herezí, a teprve zjevení ve snu ji přimělo vzít pozdějšího Učitele církve na milost. (Vyznání III,11) Taková je láska dívky, která se – právě proto, že ho miluje a přeje mu dobro – rozejde s přítelem, který si partnerský vztah neumí představit bez hříchu. I když se třeba setká s podobně nenávistnou reakcí, s jakou se setkal Kristus v nazaretské synagoze.

Nevím, jestli by takový postoj označila za lásku čtenářka červené knihovny. Ale tato láska je spolu s vírou a nadějí tím jediným, co přetrvá, co si ze všech věcí tohoto světa uchová svou hodnotu, až všechno ostatní zanikne.