(2. neděle v mezidobí, Jan 2,1-12)

Svůj první zázrak, proměnění vody ve víno v Káni Galilejské, nevykonal Kristus ze žádné „vznešené“ pohnutky. Nic, za co by se dávala Nobelova cena za mír. Tentokrát nezachránil nikomu život, neuzdravil nevyléčitelně nemocného, nevzkřísil mrtvého. Nad zachráněnými se nevznášela hrozba žádné horší tragédie, než že na jejich svatbě dojde víno.

Co by se stalo, kdyby Ježíš vodu ve víno neproměnil? Nejspíš nic zvláštního: hosté by zjistili, že víno došlo, s pár posměšnými poznámkami by se rozešli domů, svatebčané by se cítili trapně a za pár měsíců by se na celou věc zapomnělo. S odstupem by se jí nejspíš všichni zasmáli. Banální situace, jaká se stává každou chvíli. Přesto si Ježíš vybral právě tuto banální situaci, aby v ní zjevil Svou slávu (Jan 2,11)…

Snad by to někoho mohlo pohoršovat, a toto pohoršení není nepochopitelné. Je hodno vtěleného Boha, aby plýtval Svou zázračnou mocí na takové triviality? Je hodno vtěleného Boha, aby místo skutků, které by mohly prospět celému národu, celému lidstvu, proměňoval vodu ve víno? Mohl by například obnovit světskou vládu Izraele, mohl by založit světový mír, mohl by pokrok lidstva posunout o tisíce let vpřed a tak dále, mohl by na úvod svého působení vykonat tisíc věcí, které jsou zdánlivě důstojnější než zázrak v Káně. Je hodno vtěleného Boha, aby dal před tím vším přednost tomu, aby pár opilcům daroval víc vína?

Ano, je. Protože velikost křesťanství – velikost křesťanství jako náboženství i velikost křesťanství, jak jej prožívá každý z nás – se projevuje právě v maličkostech. Silné světlo se od slabého neliší tím, že září na velké nebo na malé věci, ale tím, že prozařuje každou skulinu a každý kout. Stejně je to s vírou: velikost naší víry se neodvíjí od toho, zda konáme velké apoštolské, charitativní nebo kdovíjaké jiné skutky. Je velká tehdy, kdy Pánu dáme vše – tedy i maličkosti. (Maličkosti z našeho lidského hlediska. V porovnání s Nekonečným Bohem je maličkost celý vesmír.) Naše víra je silná tehdy, když Boha milujeme celou svou myslí, celou svou duší a celým svým srdcem (Mt 22,37), když skutečně zapálí, roznítí a prozáří každý náš úmysl, každý náš skutek, každé naše slovo, každý, tedy i sebenepatrnější úkon všedního života, každý náš úsměv. I kdyby v daném případě nemělo jít o nic vážnějšího než o to, aby svatební hosté měli co pít. Vždyť stejně tak Kristus celým Svým Božským Srdcem miluje nás a každá, sebenepatrnější maličkost je projevem Jeho Lásky.